Otto, co říkáš tomu, abychom těch tvých šedesát rozdělili pěkně po desetiletích a ty bys vzpomínal na události, které byly pro tebe v každém z nich podstatné?

Souhlasím. Jen jde o to, jestli si vůbec na něco vzpomenu.

Tak od začátku. Co bylo pro tebe důležité a z dnešního pohledu určující v období od narození do deseti let?

1954 – 1964

Musím přiznat, že z vyprávění maminky vím, že moje útlé dětství bylo drobet dramatické. Narodil jsem se na Starém Městě v Děčíně 28. září 1954 a žil jsem tam do svých tří let. Rodiče se rozvedli, ale otec mě ukradl a mamince ukazoval jen v okně, když za mnou přijela. Ovšem děda Liška a soud zasáhli a rozhodli. Mohl jsem žít s maminkou v Ústí nad Labem. V podkrovním bytě, v nejhezčí čtvrti Bukov, která ale byla časem celá zbourána. Škola mě bavila – učil jsem se jen tolik, kolik stačilo na dobré známky, jinak jsem měl naprostou volnost. Velkou část dětství jsem trávil v Českém středohoří nad Zubrnicemi pod Bukovou horou v obci Knínice u milované babičky a dědy. Byl jsem venkovský kluk se vším všudy, občas jsem i pásl krávy. Protože to bylo v kopcích, nikdy jsem se nenaučil jezdit na kole, ale zato si dodnes v sobě nesu VES – LES – PŘÍRODU – DOMOV- ZVÍŘATA.

1964 – 1974

Hned na začátku druhého desetiletí v roce 1964 jsem viděl v kině na Bukově film Poklad na Stříbrném jezeře. Tahle mayovka s ideály čestnosti, statečnosti a pravdy, plná romantiky, mě začala tak trochu formovat. Maloval jsem si indiánské znaky i na hokejku. Když jsme se v roce 1966 přestěhovali do Nejdku v Krušných horách, nastalo moje nejkrásnější období klukovství a posléze i dospívání.

Od třinácti let jsem začal hrát ochotnické divadlo a zároveň naplno sportovat. Rád bych býval chodil do LŠU na jakýkoliv nástroj, ale maminka říkala: "Jsi šikovnej, dobře slyšíš,  ty se naučíš sám. Jseš talentovanej po tátovi Liškovi, ten, na co sáhl, na to hrál." A bylo. V patnácti jsem dostal kytaru a s kamarády jsme hned založili folkovou kapelu Dostavník. Byli jsme úspěšní i na sokolovské Portě. Ve velké konkurenci jsme v kategorii folk obsadili čtvrté místo. Z dnešního pohledu můžu říct, že toto desetiletí bylo moc fajn jak divadelně, tak muzikantsky. Taky jsem v té době složil talentové zkoušky na Střední keramickou školu v Karlových Varech a prožil tam krásné čtyři roky. Dodnes se potkáváme na školních srazech.

V roce 1974 jsem si už naplno připustil, že mě víc než keramika láká divadlo a jel jsem k elévskému konkurzu do mosteckého divadla. Přijali mě a já nastoupil koncem srpna 1974 svou divadelní pouť. Za měsíc na to mi bylo dvacet a začalo mé třetí desetiletí.

1974 – 1984

V Mostě jsem byl šťastnej, lidi ze souboru mě krásně přijali. Podílel jsem se tu na osmi inscenacích, z nichž dvě byly pro mne dost zásadní. Režisér Karel Lhota riskl mé obsazení do role Puka v Shakespearově Snu noci svatojánské a do role Nata v Tančících myších Johna Patricka. Na to si určitě vzpomeneš, hrála jsi v tom taky.

Pamatuju si to dokonce tak, jako by to bylo vloni a ne před čtyřiceti lety. A taky si tě dobře pamatuju jako zapáleného a dobrého muzikanta, který s námi (se Standou Oubramem, Jirkou Havlíkem, Věrou Mrázkovou a se mnou) nastudoval dva pořady poezie, které doprovázel hrou na kytaru a zpěvem.

Ano. Tehdy jsem to vnímal jako obrovskou poctu a užíval jsem si to. Ona se k té době váže i jedna nezapomenutelná vzpomínka na mého prvního divadelního ředitele Zdeňka Buchvaldka. Když se tehdy objevilo v obchodě s hudebními nástroji překrásné pětistrunné banjo – můj sen!!! – a když mi na něj nestačila moje vybraná kasička a do výplaty bylo daleko, sáhl pan Buchvaldek do své kapsy a chybějících šest stovek mi dal. S tím, že mi je na konci sezóny napíše jako odměnu. Vysněné banjo mám dodnes.

Otíku, ale to byl úplný začátek let 1974 – 1984. Toho podstatného pro tvůj život se ještě událo moc...

Událo. Po ročním elévování jsem z Mostu odešel studovat herectví na DAMU. Tam jsem kromě mnoha přátel potkal i svou první ženu Martu, kterou jsem si v roce 1980 vzal a v roce 1983 se nám narodila dcera Terezka. Bydleli jsme v nádherném bytě v Týnské uličce na Starém Městě v Praze a angažmá jsme měli oba dva v Divadle Jiřího Wolkera. Moje nejkrásnější divadelní období!!! Druhá dcera Karolínka se narodila už v dalším desetiletí – v roce 1985.

1984 – 1994

Toto období bylo hodně poznamenáno muzikou. Učarovaly mi dudy! Odložil jsem banjo i kytaru, brnknu si jen občas, a propadl jsem už na celý život české dudácké muzice. Hraní na dudy jde u mne ruku v ruce s výrobou. Jezdím na nejrůznější dudácké festivaly a vždycky mám velkou radost, když tam potkám dudáka, který hraje na moje dudy. (Jedny Ottovy dudy hrají například s Čechomorem a jedny dokonce v Národním divadle! - pozn. redakce) Dodneška jsem jich vyrobil přes třicet. Vyrobil jsem i sedm niněr, několikery tříhlasé moldánky, jednotlivé štrumšajty a jen tak mimochodem sem tam nějaký vozembouch.

Co se týče divadla, platí to, co jsem už řekl. Nejkrásnější období, korunované dvěma cenami Literárního fondu, udělované celostátně za herecký výkon roku. Ta první cena byla za roli zamilovaného mladíka Zdenka ve hře Koťata se topívají, kterou napsala moje kolegyně herečka Božena Fixová. Pozoruhodné je udělení té druhé ceny. Slavnostní akt byl  na Pražském hradě, a protože se v té době nehodilo dostat ocenění za současnou anglickou hru, byť nádhernou a silnou, dozvěděl jsem se při předávání, že mám vlastně cenu za roli Rumcajse... "s přihlédnutím k roli duševně poznamenaného Allana Stranga ze hry Equus Petera Shafera"! U Wolkerů jsem v té době hrál jak o život a potkal tam režiséra mého srdce – Mirka Vildmana. Po jeho smrti jsem dlouho nemohl najít člověka takhle spřízněného, se stejným cítěním divadla.

Do let 1984 – 1994 patří ale i sametová revoluce, po které to naše divadlo vůbec nemělo lehké. Ostatně úplně stejně jako jiná divadla. Změnilo se vedení i název divadla, všecko začalo být jinak, až nakonec v roce 1996 odbor kultury pražského magistrátu divadlo zrušil. Skončilo osmnáct nádherných let!

Otto, tímto jsme se dostali do desetiletí dalšího, ve kterém tvůj život nebyl nikterak idylický.

1994 – 2004

Se zrušením divadla jsem se nevyrovnal a alkoholem jsem tenhle bol nevyléčil. Naopak. Pitím jsem si pokazil všecko, co jsem do té doby vybudoval. Za své vzala rodina i postavení v divadle. Po třech letech angažmá v kladenském divadle jsem dal výpověď a šel na volnou nohu. Byl jsem hercem bez angažmá. To nebylo dobré, to jsem neuměl. Dřina, shánění práce, leštění klik, nejistota. Po třiadvaceti letech manželství jsem se rozvedl.

Novou naději jsem získal, až když v roce 2003 tehdejší šéf mostecké činohry Vlasta Novák vyhověl mé žádosti o angažmá. Do divadla, kde před devětadvaceti lety začala moje profesionální dráha, jsem se vrátil moc rád.

2004 – 2014

V tomto zatím posledním desetiletí mě v Mostě čekala krásná práce, role, o kterých se sní... Řek Zorba, soudce Boblig z Kladiva na čarodějnice a mnohé jiné... Ale to by nesměl nade mnou stále ještě vítězit démon alkohol. Způsobil jsem několik průšvihů, které mě dovedly až k léčení.

Poté jsem začal nový život. To není fráze, to je fakt. Podruhé jsem se oženil, založil Krušnohorskou dudáckou muziku, obě moje holčičky přišly po škole sem do divadla do angažmá, obě se tu šťastně vdaly, Karolínka s Vítkem mi nadělili nádhernou vnučku Emičku, do Mostu se přistěhovala i moje milovaná maminka, kapela má úspěchy nejen v Čechách, ale i za hranicemi a role se mi jen hrnou, že až někdy nezvládám. A to už mi čtrnáct dní táhne na sedmdesátku...

Role máš, Otto, opravdu parádní a umíš si s nimi pohrát k radosti své i diváků. Však jedna z nich, Petr, král cyperský z Noci na Karlštejně, tě dovedla až na slavnostní udílení Cen Thalie do Národního divadla, neb jsi byl na tuto cenu nominován. V současné době máš po velmi úspěšné premiéře císaře Rudolfa II. ve Voskovcově a Werichově hře Golem. Další z tvých parádních rolí, které odvádíš ve spolupráci s režisérem Zbyňkem Srbou. Asi si hodně rozumíte, co?

Mluvím o štěstí, že jsem tady v Mostě potkal dvojici Novák - Srba. Ale rád dělám i s mladými režiséry, u kterých "podle čuchu" už poznám, zda to bude za to stát nebo ne. Například s Pavlem Ondruchem nebo s Lukášem Kopeckým.

Otíku, probrali jsme tak trochu šestero desetiletí tvého bohatého života. S jakými plány a představami vstupuješ do toho sedmého?

Už jsem řekl, že jsem šťastný člověk. Hodně rychle tohle přiznání zaťukávám!!! Moc bych si přál, aby tento stav vydržel co nejdéle a já si mohl se svou ženou Lidunkou užívat prima stáří. A to nejen tady v Mostě, ale i na plánované malé chatičce v Krušných horách.

Otto, kamaráde, přeju ti, abys byl zdráv, při síle a chuti do práce i do života, aby tvoje krásná rodina, co tě v Mostě obklopuje, neprocházela nepříjemnými peripetiemi a dýchala láskou a pohodou jako dosud, aby Krušnohorská dudácká muzika šlapala stále líp a ty měl jenom samou radost. K šedesátinám ti gratuluju nejen jménem svým, ale jistě i jménem diváků a všech čtenářů Divadelních Mostů.

ZLOM VAZ!