Staníku, v minulém čísle Divadelních mostů jsi pozval na kafíčko ty mne, tento měsíc je řada na mně, abych ti pozvání oplatila. Oba totiž máme svá výročí, která se sluší připomenout. Já měla  to velké divadelní, ty máš životní. 6. února ti bude sedmdesát pět let. Jak se cítíš? Jak se máš?

No, zatím ještě žiji. A hodlám žít ještě, co to půjde. A protože nic nemohu ovlivnit sám, nechávám další svoji stařeckou existenci v rukou osudu. Ten sám a jediný ví, co mi přichystá.

Z pětasedmdesáti let života jsi naplnil padesát tři herectvím. Narozdíl ode mne, která skoro stejně dlouhou dobu věnovala jedinému angažmá, jsi ty prošel několika divadly. Začínal jsi v Novém Jičíně, byl jsi členem Městských divadel pražských, v Mostě jsi dokázal, že lze úspěšně vstoupit dvakrát do téže řeky (poprvé v letech 1963 - 1980 a podruhé od roku 1993 dodnes), v řadě českých divadel jsi opakovaně hostoval a ještě stále hostuješ. Dá se říct, že jsi tzv. ostřílený kozák. Může tě ještě něco na divadle překvapit?

Divadlo mě překvapuje neustále. A protože jsem člověk, kterého divadlo nepřestalo přitahovat, snažím se sledovat co nejvíc představení jiných, především pražských divadel. S politováním musím přiznat, že ta překvapení jsou čím dál tím častěji méně radostná. Ale třeba je to tím, že můj zestárlý mozek přestává divadelnímu dění rozumět. Ale když vidím představení, které se mi líbí a které pokládám za událost, cítím nefalšovanou radost. Musím se přiznat, že jsou to představení postavená na dobrém textu, zodpovědné, ale "obyčejné" režii a na dobrých hercích.

 Je s podivem, že jsem za těch třiapadesát let vystřídal jenom tři stálá angažmá. Já byl totiž přesvědčen, že herec má neustále migrovat. Co se týče mých hostování, rád konstatuji, že jsem měl to štěstí, že mě všude vlídně přijali. Ať to bylo kdysi v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, kde jsem ovšem posléze oslyšel nabídku na angažmá, v Liberci, v Kladně, v současnosti v Příbrami (Dáma s kaméliemi) nebo v Činoherním klubu v Praze, kde jsem spolupracoval hlavně s mladým, velice talentovaným režisérem Martinem Čičvákem. Ten mě také přivedl do plzeňského divadla, kde jsem vytvořil hlavní (činoherní!) roli paši v Mozartově opeře Únos ze Serailu. Tam jsem si uvědomil, jak těžké je hrát v opeře (a ještě k tomu v němčině!) a jak mnoho pro mne znamená Mozart a hudba vůbec. Ale to by bylo na dlouhé povídání.

Stando, ty ses mě ptal, která etapa byla pro mne u divadla ta nejdůležitější. Zeptám se tě stejně. Které tvé divadelní období se ti jeví jako to nejdůležitější?

Pro mne úplně nejdůležitější bylo v mých studentských a poststudentských letech pražské poloprofesionální divadlo Máj, protože tam jsem si definitivně potvrdil, jak velice chci divadlo dělat. A potom, když jsem se po letech v Městských divadlech pražských, vrátil do Mostu, a  při děkovačce po premiéře Amadea (režíroval Pavel Pecháček, Mozarta hrál Filip Blažek a já Salieriho) jsem znovu pocítil to neuvěřitelné štěstí, že mohu divadlo hrát.

A co si myslíš, že je nejpodstatnější pro samotné herectví?

To jednoduché a složité zároveň. Talent! Bez toho to prostě nejde. Štěstí! – bez toho je člověk také ztracený, herecká inteligence, zdravé sebevědomí a zároveň pokora. A celoživotní hledání toho nedefinovatelného, té jiskry, která činí z průměrného herce, herce dobrého či dokonce výborného.

A co pro osobní život?

Asi žít tak, aby se člověk na sebe mohl podívat s čistým svědomím. Aby se nemusel otřást ošklivostí. Dovol mi, Reginko, zacitovat poslední verše Cyrana, kterého jsem nikdy nehrál a po kterém jsem značnou část života toužil:
"Vše mi berete, můj vavřín i mou růži,
jen berte, jedno přec vždy zůstane tu muži,
co nemá obdoby ni skvrny – v triumf jistý
navzdor to odnesu - to je: štít svůj čistý!"

Stando, tys měl a máš štěstí na úžasnou a poměrně i dost velkou rodinu. Ta ti vždycky poskytovala a poskytuje spolehlivé zázemí. Ať už to byly tví dva bratři, nebo manželka Zoja a děti Veronika a Pavel. Nechceš se o svých milých a o tom, co pro tebe znamenají, trochu rozpovídat?

Moje maminka umřela, když mi bylo čtrnáct a bratrům osm let. Právě jsem začal chodit na gymnázium. Bylo to strašné a já, který jsem mámu nesmírně miloval, jsem se z toho dlouho nemohl vzpamatovat. Ale to zoufalství nás paradoxně velice sblížilo. Táta nás nedal do sirotčince a dokonce se kvůli nám naučil vařit. A protože byl často po nemocnicích, vychovávali jsme se částečně sami. Mohu s hrdostí prohlásit, že ač jsme byli tak trochu děti ulice, snažili jsme se vychovávát se slušně. Nikdy jsme neměli dokonce ani potřebu použít to hnusné a trapné slovíčko, kterým se ulice, televize, a dokonce i sněmovna jenom hemží - totiž vole, vole! Zní to asi úzkoprse, ale mně z toho slůvka nepřestává být nevolno.

Posléze, když jsme už měli rodiny, nepřestali jsme si být blízcí. Postavili jsme rukou společnou a nerozdílnou dům na našem pozemku v Kamenném přívoze na Sázavě, namísto staré chaty, která už pro naše rodiny byla malá, trávili jsme tam společně prázdniny i víkendy a o Vánocích se alespoň na Štěpána všichni scházíme. Strašně nás proto všechny zasáhlo, když bratr Jeník před dvěma lety náhle zemřel. Jako by nás to vyvrátilo z kořenů. A co se týče mé nejbližší rodiny, manželky Zoji a dětí Veroniky a Pavla, znamenají pro mne daleko víc než divadlo. A ty víš, Reginko, že divadlo pro mne znamenalo všechno. Tady jsou další slova zbytečná.

V poslední době se začínáš objevovat na civilních fotkách se svou vnučkou Natálkou. Krásná je tvoje PF fotka, která přesně vystihuje, odkud a kam se ubíráme. Jak prožíváš svou novou roli – roli dědečka?

Jsem na tom jako každý dědeček, pošetile pyšný, plný strachu, aby se jí něco nestalo, bezmezně milující...

Svoje šedesátiny jsi oslavil rolí Harpagona z Moliérova Lakomce, sedmdesátiny sis připomínal společně s Hankou Seidlovou představením Půldruhé hodiny zpoždění, mladí kolegové Jirka Kraus a Vítek Herzina ti pro tu příležitost připravili dokonce film o tobě. Krásný dárek jsi dostal už i k pětasedmdesátinám. Zatím o něm ví jen hodně málo lidí. Nechceš se pochlubit?

Mám-li se vrátit k těm sedmdesátinám, udělali mi ti kluci Vítek a Jirka takovou radost, že si to ani nedovedeš představit. Nejen proto, že to natočili, ale hlavně proto, že jim sedmdesátiletý kolega stál za pozornost. Jen mě mrzí, že až jim bude sedmdesát, tak jim to s největší pravděpodobností nebudu moci vrátit.

Ta cena SENIOR PRIX mi nebyla udělena k výročí, ale za celoživotní herectví. Uděluje ji NADACE ŽIVOT UMĚLCE a navrhla mě Herecká asociace. Což mě zvláště potěšilo, protože to bylo ocenění od kolegů profesionálů. Společně se mnou na tom slavnostním ceremoniálu cenu přebírali také například Marta Kubišová, Petr Nárožný, Jan Vodňanský, Jan Přeučil a moje dlouholetá milá partnerka Emma Černá. Lhal bych, kdybych řekl, že mě to nepotěšilo. V závěru toho zvacího dopisu bylo psáno: "...ale někde v koutku duše stále čeká na onu časovou satisfakci, na úctu a poděkování jeho následníků..." No, tak úctu a poděkování jsem nečekal, ale přesto s trochou hořkosti konstatuji, že to v Mostě nezajímalo nikoho. Jediný novinář, který jinak píše o každé blbosti, se nezeptal, přestože je to cena prestižní a nedostane ji jen tak někdo. Ale co - doma není nikdo prorokem.

Prožil jsi a prožíváš dost bohatý život. Je něco, co bys z něho chtěl ještě jednou vrátit anebo naopak, co bys nejradši vymazal?

Rád bych vymazal ty dva ztracené roky na vojně. Říkám to, protože teď čím dál tím častěji slyším, že klukům chybí vojna, protože ta by z nich udělala chlapy. Naučila by je pořádku a řádnému životu. Nic z toho není pravda. Alespoň když jsem ji absolvoval koncem šedesátých let já. Vojna tenkrát učila lhaní, předstírání, lámala osobnost. Říkám to s plnou zodpovědností, i když na posledním cvičení jsem byl už nadporučík a velitel tankové roty. Stalo se to tak, že jsem po přijímači byl zařazen do Školy pro důstojníky v záloze ve Vyškově. Nikdy jsem nepochopil proč. Byl jsem technický antitalent a nikdy nikdo z naší rodiny nebyl ve straně. Možná proto, že tatínek byl kovářský dělník. Já jsem dostal hodnost a úspěšné absolvování oboru, který mi byl na hony vzdálen (propadal jsem ze všech technických předmětů i z taktiky) proto, že - jak se mě zastal jeden politruk – hezky recituji. Což mezi tankisty zase nebyl takový problém. A patrně bych tím republiku moc nezachránil. Druhý rok jsem byl už jako četař absolvent velitel tankové čety v Jihlavě. Už jsem nemusel sice čistit podešve bot kartáčkem na zuby, ale stejně nepamatuji jediný den, kdy bych byl na vojně alespoň trochu šťastný. Ne veselé povídání Švandrlíkovo, spíš krutý anglický film Pahorek – to byla ta vojna!

Teď jsem se ale široce rozpovídal o věci, o které bych sice mohl napsat knihu, ale do tohoto povídání patří jako pěst na oko... No co, chtělo se mi o tom mluvit. Tak co tam ještě máš?

Jakou máš, Staníku, představu o letech příštích? Je něco, co bys ještě chtěl zažít či dokázat?

Přemýšlel jsem o tom, které role byly pro mne v tom poměrně dlouhém životě divadelním nejdůležitější. Určitě to byl Ježíš v Pašijích. Bylo mi šestadvacet a tou rolí jsem se stal v Mostě populární, že dokonce básník Ivan Diviš a někteří další psali, že můj Kristus byl pro ně největší umělecký zážitek za celý rok. Byl to Hamlet, ve kterém jsem se mohl prostřednictvím režiséra Pistoria dokonale realizovat. On ho sice nerežíroval, ale půl roku jsem s ním o této postavě geniálního Shakespeara diskutoval a dovídal se tolik věcí, že bych podobně jako můj herecký idol pan Lukavský mohl napsat studii. Byl to Poštmistr v Hrubínově Srpnové neděli v Městských divadlech pražských, byl to Saliery, při kterém jsem znovu nalezl radost z divadla, byl to Moliérův Lakomec, kdy mi Vít Vencl otevřel nový pohled, byl to Hejtman v Revizorovi, který mi tak trochu umetl cestu do Činoherního klubu v Praze. Nedělám si statistiku, ale nastudoval jsem velikou plejádu rolí, k mému štěstí a velké radosti mnohdy s výbornými režiséry a bývala období, kdy jsem v mosteckém divadle takzvaně táhl repertoár. To už se nevrátí a já pro to nepláču. Ale rád bych, aby mi mozek a tělo fungovalo natolik, abych ještě chvíli mohl být účastníkem toho zázraku, kterým je pro mne divadlo, aby mi oči sloužily, abych v další mé veliké lásce, pražském rozhlase, natočil ještě něco, co by mě potěšilo (minulý rok to byl Karel Čapek, Karel Poláček a  Homérova Ilias a Odyssea a v dubnu mě čeká třináctidílná četba s výborným režisérem Petrem Adlerem). A pak, jak už jsem řekl výše, přenechávám vše řízení osudu.

Mostečtí diváci si tě váží, mají tě rádi, a pokud vím, je tento vztah vzájemný. Chtěl bys něco prostřednictvím Divadelních mostů svým divákům říct?

Aby vždycky našli cestu do divadla. Protože je to cesta zajímavá, pestrá a mnohdy i pravdivá.